Projekt má ambíciu koncentrovať informácie z rôznych zdrojov o občianskej participácii v stredoeurópsom regióne.

Súčasťou projektu je technologická a metodická podpora aktívnych občanov, komunít, samospráv a iných inštitúcií zavádzajúcich prvky občianskej a zamestnaneckej participácie.

Téme Participatívnych rozpočtov ako jednej z aplikácie občianskej participácie na úrovni samospráv sa venuje aj projekt Porto Alegre.

Novinky z komunít Novinky z komunít

Späť

Karel Růžička - Ekonomická a politická kolonie českým „elitám“ nevadí

Pozice ČR jako ekonomické kolonie, z níž odplývají stamiliardy korun a mzdy jsou podhodnocené a z níž vyplývá i postavení ČR jako kolonie politické, českým špičkám nevadí a neusilují o změnu. Nové „národní obrození" – ideové, ekonomické a politické – tudíž mohou vykonat jen občané sami. Vyplynulo to z přednášky ekonomky Ilony Švihlíkové, kterou uspořádala Masarykova demokratická akademie v Kroměříži a na níž se dostavila bezmála stovka posluchačů. Přednáška, v níž Švihlíková vychází ze své knihy „Jak jsme se stali kolonií", započala otázkami smyslu a způsobu transformace. Ekonomka připomněla neoliberální tzv. Washingtonský konsenzus, principy prosazované Ministerstvem financí USA, MMF a SB od počátku 90. let, který stál na podhodnocení kursu, liberalizaci obchodu a kapitálových toků, privatizaci a deregulaci, tj. na iluzi, že stát má být slabý, neboť trh vše vyřeší. Jak podotkla, tuto metodu, doporučovanou transformujícím se a rozvíjejícím se ekonomikám, vyspělé ekonomiky ve své cestě vzhůru nikdy nepoužívaly a nepoužila ji ani Čína na své cestě mezi ekonomické giganty. Role státu při transformaci hospodářství je naopak v takovém strategickém procesu klíčová, podtrhla a poukázala na výsledek této doktríny, kdy již koncem 90. let došlo ke kolapsu některých ekonomik a ke krachům finančních trhů.

 

Pohled do 90.let

Konstatovala, že ČR počátkem transformace třikrát devalvovala korunu a podhodnocený kurs používá ČNB i dnes, čímž pomáhá vývozu podhodnocené práce, k prodeji národní práce pod cenou ve prospěch zahraničí. Privatizace, zčásti kupónová, otevřela dveře pro výprodej národního bohatství, navíc kvůli podhodnocené koruně k velmi levnému výprodeji. Podhodnocená koruna navíc zdražovala dovoz moderních technologií a inovaci výrob. Na kolonizaci české ekonomiky se podepsalo i podcenění institucionálního rámce, zaostávání práva za ekonomikou, popření „špinavých peněz", přeprodávání privatizovaných podniků a politika v oblasti bankovnictví,  jež vyústilo, že český kapitál se ocitl bez vlastní banky, poněvadž všechny se ocitly v rukou zahraniční konkurence. Podle Švihlíkové se stala transformace československé ekonomiky promarněnou příležitostí, neboť naše hospodářství bylo strukturálně na tom lépe než jiné státy, byť stav jednotlivých odvětví byl rozličný od vyspělých po zaostávající, byl to i stav vnějších nerovnováh, vnější a vnitřní zadlužení bylo poměrně nízké. Pokus o lidový kapitalismus selhal už v 1. pol. 90. let, kdy DIKové odprodali své akciové podíly, následovaly krachy soukromých firem kvůli

manažerským chybám a tunelářským praktikám a vedení státu pak vidělo záchranu v příchodu zahraničního kapitálu, výsledkem je ale jeho mimořádně vysoký současný vliv, uzavřela pohled do – již nezměnitelné – minulosti ekonomka.

 

Pracujeme hodně a za hodně málo

V dalším Švihlíková probírala současnost, kdy určující vliv – a ne vždy kladný – má zahraniční kapitál, takže česká ekonomika má charakter závislé ekonomiky:

(1.) dokládá to vysoký odliv zisků (za r. 2014 dle ČSÚ 488 mld. Kč, od r. 2006 jsou odlivy vyšší než reinvestované zisky);

(2.) jen nízká a střední při-daná hodnota produkovaná českými pobočkami zahraničních firem, kdy

(3.) navíc nejsou finalisty, takže cenu neurčují, nýbrž přijímají, takže mají nižší zhodnocení než mateřská firma; rozšířena je práce ve mzdě;

(4.) výsledkem jsou nižší mzdy, neodpovídající hospodářskému výkonu;

(5.) je velký rozdíl mezi HDP a HND (národním důchodem) – zhruba desetina HDP odplyne pryč, což je i mezinárodního srovnání hodně, a není pak tolik právě na investice a mzdy;

(6.) nespravedlivý je daňový systém s vysokým zdaněním práce a nízkým zdaněním majetku a s degresívními charakteristikami sazeb (nejvíce daně doléhají na nižší a střední třídy);

(7.) zahraničí vlastní v ČR 97 % finančních aktiv.

Model závislé ekonomiky považuje Švihlíková za neudržitelný. Jak dále uvedla, „pracujeme hodně a za hodně málo" – výší mezd je ČR mezi 28 státy EU na 22. místě, takže „koláč, který se vyprodukuje, je výrazně vyšší, než koláč, který se sní". Vytrácí se tak smysl transformace – nejen ekonomická, ale i sociální konvergence k vyspělým státům.  Výsledkem je, že poměrným ekonomickým výkonem je český pracovník asi na 2/3 SRN, ale výší mzdy podle parity kupní síly jen na 2/5, rozdíl 25 procentních bodů je prý abnormální i v mezinárodním porovnání. V případě použití měnového kursu by mzda byla asi na 28 % německé mzdové úrovně. Češi nízké platové sazby vyrovnávají délkou pracovní doby – o 14 pracovních dní více než v SRN a o 24dní déle než ve Francii.  Výsledkem je široké rozšíření chudoby a pracující chudoby. Těsně nad oficiální hranicí chudoby je obrovské množství lidí, takže jeden mimořádný větší výdaj (např. nová lednička) je uvádí do potíží. Ekonomka kritizovala rozklad některých funkcí státu pravicovými vládami (nefunkční ÚP, registr aut apod.). Rozšířeno je dobývání renty – začíná omezením prostředků do daného veřejného sektoru (např. snížením sazby pojistného), z čehož tam vznikne schodek a problémy se zajištěním chodu, na což se pak jako lék prosazuje privatizace, popsala s tím, že bylo či je to aplikováno v penzijním systému (proto pak 2. pilíř), ve zdravotnictví či školství. Proto se mezi občany šíří pocit bezmoci. Stát k tomu přispívá kupř. neomezením lichvy, exekucemi, atd. „Důsledkem je katastrofa i v rovině politické", pokračovala Švihlíková s tím, že se občané vnímají jako diváci, ač třeba velmi nespokojení. Hledají pak spasitele, třeba i bohatého, jen „když nebude krást". Společnost je atomizována, v popředí je egoismus, místo kooperace má navrch konkurence, schází tudíž sociální kapitál, schopnost společné akce, konstatovala a dodala, že opět musí být spoluprací vytvářen, přitom je ještě důležitější než makroekonomické agregáty, neboť podmiňuje úspěch jakékoli změny.

 

Levná země

Ekonomka dále kritizovala devalvaci koruny ze strany ČNB, že se opakuje politika 90. let vývozu díky láci, což ovšem v důsledku také drží nízké mzdy, není tlak na modernizaci a vyváží se národní práce zdarma, jsme „země láce", což nikdo v r. 1989 nesliboval. Podle parity kupní síly dle údajů Eurostatu by kurs neměl být okolo 27 Kč/euro, nýbrž 18 Kč/euro. Švihlíková se dotkla kampaně ČMKOS „Konec levné práce", podpořila ji, avšak prohlásila, že současný model české ekonomické politiky, pozice závislé ekonomiky, moc prostoru na růst mezd nedává. Jak k tomu dodala, v posledních letech za vlády pravicových vlád se česká ekonomika nepřibližovala k vyspělejším unijním ekonomikám, nýbrž naopak stagnovala, nebo dokonce divergovala od nich a ztraceno bylo asi šest let.„Ekonomicky závislé území je politickou periferií", zdůraznila Švihlíková. Dle vláda nemá žádnou vizi a koncepci, ale řeší jen operativu, věnuje se margináliím, výrokům někoho, nikoli ale skutečným problémům, národním zájmům – které dosud nebyly definovány. Místo strategie se vede nejúpornější boj třeba o elektronickou evidenci tržeb. V důsledku toho jsme i myšlenkovou periferií, tuzemští odborníci neprobírají hlavní problémy svého oboru, které rezonují v zahraničí, ale překonaným otázkám či margináliím. Ekonomka varovala, že se nelze spoléhat na osoby ve vrcholných funkcích, řadě z nich závislá pozice vyhovuje, vymlouvají se na EU, jsou zbabělí, alibističtí, oportunističtí.

 

Definovat národní zájem

Na závěr vystoupení položila několik otázek: jaký český národní zájem, národní idea, čím pozitivním přispějeme světovému vývoji, proč vůbec tedy existuje ČR a co vypovídá fakt, že si takové otázky vůbec neklademe? Pokračovala otázkami globálními: svět se nachází v bezprecedentní koncentraci krizí, dochází k mohutnému technologickému pokroku, ke změně vnímání práce a peněz, klimatickým změnám, k poklesu politické legitimity, úpadku morálky. Otázkou je, jak Češi v této situaci uhájí svoji existenci, pokračovala a zopakovala nutnost definice národního zájmu, který musí stát na míru, dodržování mezinárodních dohod jako jedině obraně malých států, zahraniční politice všech azimutů, odmítnutí vazalství, dále diverzifikace ekonomických struktur a vazeb, mj. odmítnutí smlouvy TTIP , která by dále výrazně snížila naši suverenitu, naopak vytvoření státního (suverénního)fondu, daňové změny za vyšší spravedlnost a protidaňovýmrájům (tam je umístěno 32 bil. USD), disponovat vlastními ekonomickými strukturami a subjekty, neboť zahraniční investor zde zisky zde vytvořené nemá důvod ponechávat. Potřebné jsou proto místní ekonomicky struktury a cykly jako záchranná, stabilizační síť, stejně tak vlastní mediální síly a vyspělou občanskou společnost. Varovala před znechucením, lhostejností, pasivitou, která je pro mocenské síly v pozadí cílem různého konání včetně zahlcování médií podružnostmi a detaily místo koncentrace na podstatné problémy. Připomněla výrok neuropatologa Františka Koukolíka, že pokud si příslušníci kteréhokoli národa nejsou vědomi své identity, ohrožují svoji existenci. V diskusi se hovořila kupř. o nástrojích elit – šíření strachu a zásadě rozděl a panuj, proti nimž je obranou právě kolektivní akce. Šíření strachu, vyděšení a povzbuzování nenávisti, násilí usnadňuje zavádění opatření omezující občanské a osobní svobody a prospívá vojenskoprůmyslovému komplexu. Dotkla se problému zdanění zaměstnanců a OSVČ, jejichž součty odvodů daní z příjmů se enormně liší – zaměstnanci odvedou asi 90 mld. Kč, OSVČ, jichž je sice několikrát méně, však jen okolo miliardy. Větší úniky ale pozoruje u velkých firem a nadnárodních korporací s jejich daňovou optimalizací, vnitro-firemními cenami, investičními pobídkami, agenturními zaměstnanci – podnikatelské prostředí je nutno narovnat, pravila s údivem nad veřejnými zakázkami pro firmy v daňových rájích. Poznamenala, že OECD první velkou analytickou zprávu vydala před 18 lety, ale nic se od té doby neučinilo a některé daňové státy sídlí přímo v Evropě a EU. Hospodářský systém v Číně nepovažuje za socialistický, nýbrž za státní kapitalismus. Vyzdvihla také třeba úvěrové záložny v Polsku, které podporují místní firmy.

 

Priemerne (0 Hlasy)


Novinky Novinky

utopia.sk

Právo na mesto a distribúcia priestoru

Myšlienka na právo na mesto je úzko spätá s francúzskym filozofom Henrym Lefebvreom. Jeho práca je reakciou na spoločenské vzťahy v liberálnom kapitalizme, ktoré tvarujú podobu dnešných miest. Lefebre vyzýva k radikálnej reštrukturalizácii spoločenských, politických a ekonomických vzťahov v meste a k prepracovaniu aktuálnej štruktúry liberálno-demokratického občianstva. Jeho koncept práva na mesto prepracováva rozhodovací proces v meste: preorientováva našu pozornosť od rozhodovania štátu smerom k produkcii mestského priestoru.

utopia.sk

Participatívny rozpočet pre Lisabon

Medzi európske mestá, ktoré hľadajú riešenie starých problémov ako aj rôznych novodobých komplikovaných fenoménov urbanistického, demografického a sociálneho rozvoja, už patrí aj hlavné mesto Portugalska Lisabon. Participatívny rozpočet sa ukazuje ako efektívne inovatívne riešenie najmä pre veľké mestá, ktoré bývajú (v niektorých súvislostiach paradoxne) veľmi často najväčšmi postihnuté hospodárskou krízou ako aj odcudzením jeho vlastných a novoprichádzajúcich obyvateľov.

utopia.sk

Ako hľadať spôsoby ochrany kultúrneho dedičstva

Medzi projekty v Latinskej Amerike, ktoré môžu poslúžiť ako dobrá inšpirácia aj pre Slovensko, určite patria prípady úspešnej rekonštrukcie historických objektov zdanlivo beznádejne odsúdených na zánik, a to nielen pre nedostatok financií, čo sa najčastejšie uvádza len ako vhodné a údajne neprekonateľné alibi, ale predovšetkým pre vytrvalý nezáujem obyvateľov, vedenia mesta či dediny alebo, ako je to často aj v prípade Slovenska – všeobecnej apatie, ktorá predpokladá, že daný stav je síce smutný, ale nedá sa zmeniť, lebo ľudia jednoducho nemajú žiadny vplyv.

utopia.sk

Participatívny rozpočet v Porto Alegre

Pri hľadaní spôsobov riešenia situácie sa o alternatívnom lokálnom  rozvoji začalo v Brazílii nanovo hovoriť až s vypuknutím krízy v 80.tych rokoch 20. storočia. Vzhľadom na sociálno-historický kontext a urbanistickú politiku príznačnú pre krajiny tretieho sveta, pri ktorej dochádza k čoraz hlbšiemu vylučovaniu celých skupín obyvateľstva a následne k ich právnej kriminalizácii neprekvapuje, že doposiaľ najznámejší medzinárodný model spravovania mesta sa začal práve v Latinskej Amerike.

utopia.sk

Participatívne rozpočty – nástroje participatívnej demokracie

Od definície k úsiliu

Participatívny rozpočet je proces priamej, dobrovoľnej a všeobecnej demokracie zabezpečujúcej ľuďom možnosť diskutovať o všetkom, čo sa týka verejného rozpočtu a politiky a zároveň prijímať relevantné rozhodnutia. Občan tak nielen že volí, ale je priamo vtiahnutý do procesu... Uribatam de Souza

utopia.sk

Realizovať utópie

V jednom rozhovore týkajúcom sa sčasti narastajúcemu významu Latinskej Ameriky v súčasnej geopolitike odpovedal slovinský filozof a psychoanalytik Slavoj Žižek, že ani tak nie je zaujímavé sledovať kroky, ktoré podstupujú krajiny takzvaného centra, ale tie postupy, ktoré uskutočňujú krajiny takzvanej periférie. Prirodzene, centrum a periféria majú vždy viaceré ťažiská.

utopia.sk

Veselý prístav Bratislava

Stop urbicíde – genocíde mesta!