Projekt má ambíciu koncentrovať informácie z rôznych zdrojov o občianskej participácii v stredoeurópsom regióne.

Súčasťou projektu je technologická a metodická podpora aktívnych občanov, komunít, samospráv a iných inštitúcií zavádzajúcich prvky občianskej a zamestnaneckej participácie.

Téme Participatívnych rozpočtov ako jednej z aplikácie občianskej participácie na úrovni samospráv sa venuje aj projekt Porto Alegre.

Novinky z komunít Novinky z komunít

Späť

Occupy Buenos Aires: dělnické hnutí, které transformovalo město a inspirovalo celý svět

V hlavním městě Argentiny funguje řada družstev, která svědčí o tom, že jednotlivá hnutí Occupy nepředstavovala pouze odpověď na hospodářskou krizi, ale že by se mohla stát i udržitelným modelem pro podnikání. Proč jsou tedy nyní v ohrožení?

 

Zaměstnanci převzali závod na čištění vlny v Buenos Aires a přetransformovali ho na družstvo v roce 2002. Foto: Natacha Pisarenko/Associated Press

 

Hotel Bauen v centru Buenost Aires působí dojmem, že má svá nejlepší léta již za sebou. Výzdoba interiéru ve stylu art deco se drolí, tři z výtahů nefungují a celá budova potřebuje vymalovat. Je překvapující, že právě tento hotel je srdcem snad nejúspěšnějšího okupačního hnutí dělníků na světě.

Hotel Bauen byl otevřen v roce 1978 jako pětihvězdičkové ubytování pro návštěvníky mistrovství světa, které se zde toho roku konalo. Za svůj vznik v nemalé míře vděčí také vojenské juntě tehdejšího režimu, která poskytla potřebné dotace. Tento 22patrový hotel zažil četné úspěchy i nezdary a v roce 2001 vyhlásil bankrot. O dva roky později opuštěný hotel obsadili dělníci a převzali jeho provoz.

 

Byl posledním článkem vzkvétajícího hnutí empresas recuperadas (převzaté podniky), jehož počátky sahají do konce devadesátých let. Rozmachu dosáhlo zejména po katastrofální finanční krizi v roce 2001, kdy měla Argentina největší státní dluh na světě.

Dělníci se vrátili do zbankrotovaných a opuštěných továren. V konkurzním řízení však museli dělníci nejdříve u soudu získat právo na převzetí majetku a výrobních strojů. Zpočátku zaznamenalo hnutí řadu úspěchů a objevilo se i ve slavném filmu Naomi Kleinové a Avi Lewise z roku 2004 pod názvem The Take (Převzetí).

Mottem hnutí u jeho zrodu bylo: „Okupovat. Vydržet. Vyrábět." I nyní, v roce 2016, se tímto mottem dělníci v Buenos Aires řídí. Hotel Bauen, jakož i řada dalších podniků, je již pod vedením dělníků více než deset let.

 

Význam tohoto úspěšného modelu přirozeně přesahuje hranice města Buenos Aires. Přestože hnutí Occupy si v USA a Velké Británii v roce 2011 získalo sympatie široké veřejnosti, krátce nato odeznělo a nyní se zdá být dávnou minulostí. Města všude na světě postupně začínají řídit korporace a veřejné prostory jsou rozprodávány, avšak Buenos Aires je příkladem právě opačného trendu – převzetí a provozování veřejných prostor občany.

 

Družstevnictví se navíc diverzifikovalo, kromě hotelů a restaurací jsou v družstevním vlastnictví firmy na svoz odpadu, nebo společnosti působící v odvětví stavebnictví, zdravotnictví, vzdělávání, jakož i média a doprava. Ne všechny jsou úspěšné, ale obecně družstevnictví vzkvétá. Aktuálně ale existují obavy, že nový pravicový prezident tyto modely nebude podporovat.

 

Armando Casado, sympatický 66letý číšník, který roznáší nápoje a jídlo mužům hrajícím karty v hotelové restauraci, zde pracuje již čtvrt století. Nejdříve pracoval pro soukromou firmu, která hotel spravovala. Tu nyní vystřídalo družstevní vlastnictví.

„Předtím jsem to bral jako každé jiné zaměstnání," říká s náznakem nostalgie. „Měli jsme majitele, šéfa, výkonnostní tabulku, abychom pracovali co nejefektivněji. Teď máme volnost – ale efektivní být musíme. Sice ne tak jako dříve, ale máme větší volnost."

V roce 2014 bylo v Argentině celkem 311 okupovaných podniků, z nichž polovina se nacházela právě v Buenos Aires podle programu Open Faculty Programme Univerzity Buenos Aires. Z nich téměř polovina vznikla po roce 2014, kdy byla země již na cestě k hospodářskému zotavení. To podle výzkumníků dokládá skutečnost, že tento model je úspěšný obecně, nikoli pouze jako okamžitá odpověď na finanční krizi. Vnímají ho v současné době jako realizovatelný a udržitelný obchodní model i v časech relativního blahobytu. Toto hnutí podle nich představuje vzpouru dělníků proti „rezignaci hospodářství a ideologii neoliberálního kapitalizmu."

 

Ačkoli většina pozornosti se zaměřila na fabricas tomadas (převzaté továrny), v Buenos Aires existuje obrovské množství podniků vlastněných dělníky, které poskytují nejrůznější typy služeb a výrobků. Buenost Aires se stalo prvním a nejdéle okupovaným městem na světě. Třeba v jedné z restaurací si všimnete, že pečivo je upečeno v cooperativa (družstvu). Anebo na ulici uvidíte, že svoz odpadu zajišťuje další cooperativa. Okupační hnutí v Argentině slaví již více než desetiletý úspěch a nadále se rozrůstá. Jak se jim to daří?

„Kdybych to měl shrnout, hlavním faktorem úspěchu převzatých továren v Argentině bylo podle mě zoufalství," vysvětluje Esteban Magnani, argentinský novinář, který o tomto jevu napsal knihu, jež je dostupná v anglickém jazyce The Silent Change: Recovered Businesses in Argentina (Tichá změna: převzaté podniky v Argentině). „V devadesátých letech neměli dělníci jiné možnosti. Ztráta zaměstnání znamenala konec. Když se sejde dost zoufalých lidí, začnou budovat systém směřující k převzetí továren."


 

Hnutí rovněž hrála do karet skutečnost, že proti levicovým prezidentům Nestorovi Kirchnerovi a Cristině Kirchnerové nestála nepřátelská vláda.

 

„Vlády v době Kirchnerů zrušily zákon o bankrotu a přidaly klauzuli, podle níž měli dělníci právo zůstat v továrnách, v nichž dříve pracovali, pokud převzali dluhy firmy a přetransformovali ji na družstvo," uvádí Andrés Ruggeri, ředitel programu Open Faculty Programme. „Obecně však oba prezidenti podporovali okupované podniky vágním způsobem. Neuchylovali se k represi, nebyli nepřátelští, nechtěli továrny nechat soudně vyklidit, ale ani je otevřeně nepodporovali."

 

Ale to se již změnilo. V prosinci 2015 se stal prezidentem pravicový podnikatel a bývalý starosta Buenos Aires, Mauricio Macri, čímž skončila dekáda Kirchnerizmu. Jako starosta nebyl stoupencem družstev a mnozí dělníci se obávali, že se tento model pokusí zničit okamžitě. Rozhodně se nejedná o planou hrozbu.

„Macri vetoval zákon, který by převedl vlastnictví hotelu na družstvo," vysvětluje Patricia Guzmanová, která pracuje ve vedení Hotelu Bauen. „Patřil k politikům, kteří vetovali tento návrh, když ho dělníci přednesli radním města v roce 2004. Udržoval rovněž úzké styky s bývalými majiteli, takže máme teď obavy, když se stal prezidentem. Radní by nám hotel mohli vzít."

 

Casado dodává: „Když byl Macri starostou, nechal se slyšet, že by rád družstvo zlikvidoval, což ale nemohl učinit, protože se proslavilo jak v Argentině, tak v zahraničí, tudíž má nyní mnoho stoupenců. A toho se Macri bojí."

 

Je přirozené, že politikové jako Macri jsou proti cooperativas: jejich úspěch jde proti všemu, co nám říkají o kapitalizmu a o tom, jak má kapitalizmus existovat. Když řeknete, že se dělníci dokážou o podnik postarat, rozdělit se o zisk, demokraticky rozdělit výrobu a být úspěšní, většina ekonomů se vám vysměje.

 

Jistě, všechno není růžové. Hotel Bauen se potýká s řadou problémů, od nedostatku zákazníků (v den naší návštěvy je rezervováno pouze 18 z více než 200 pokojů), nejistoty plynoucí z nevyjasněného právního stavu až po interní problémy, jak jim říká Casado. Není zcela přesvědčen o správnosti modelu vlastnictví zaměstnanci, neboť se domnívá, že se nepříznivě odráží na kvalitě služeb a snad i na přemrštěné míře demokracie a svobody.

 

„Hotel má zvláštní dynamiku, je to takové město ve městě," pokračuje. „Po politické stránce je družstevní model rozhodně lepší, protože máme teď více svobody. Když přijdeme o 20 minut později, nic se nestane, všichni to chápou. V jiném zaměstnání by šéf o vašem pozdním příchodu sepsal zprávu. Svoboda je výhodou, ale lidé ji někdy zneužívají. Právě proto jsme museli zavést zásady, které jsou zrovna tak přísné, a v některých případech ještě přísnější, než v soukromých společnostech.

„Například se při příchodu musíme zapsat, prostřednictvím otisků prstů. Nejdříve jsme to zkoušeli pouze s podpisy, ale lidé to zneužívali, nechávali své kolegy, aby je podepsali a pak přišli pozdě. Poté jsme zkusili karty, ale lidé si je pak předávali mezi sebou a nechali se zapisovat kolegy. Proto jsme přešli na otisky prstů, tak jako v řadě soukromých společností. A tak si kladu otázku: proč musíme zavádět taková opatření? Pokud je pro nás svoboda přirozená – na rozdíl od soukromých firem – proč se nakonec ocitáme v situaci, kdy jsme nuceni zavést stejná opatření jako soukromé firmy?"

 

Kromě interních problémů musí tyto nové instituce neustále svádět boj o legitimitu jejich modelu, kterému právní zákony nikdy nepřály. „Máme pořád strach, že nás odsud vyhodí," říká Guzmanová. Nejvyšší soud v roce 2014 prohlásil, žedělníci musejí budovu opustit do konce dubna. Prozatím ji neopustili, ale boj ještě neskončil.

 

Guzmanová, které je 35 let a pochází z Buenos Aires, měla finanční potíže, když se připletla k revoluci, jež právě probíhala v Bauenu. „Začala jsem tam pracovat jako uklizečka," vysvětluje. „Tehdy jsem ještě nevěděla, co je družstvo. Poté jsem vystřídala několik dalších pozic v hotelu a nyní jsem na sekretariátu. Získala jsem pozitivní zkušenosti: když jsem tady začala pracovat, každý zaměstnanec odvedl svou práci a pak šel prostě domů. Teď jsem ale na sekretariátu družstva, kde se snažíme o to, aby zaměstnanci měli více možností podílet se na chodu hotelu."

 

Patricia Guzmanová stojí před plaketou, která připomíná převzetí hotelu dělníky. Fotografie: Matt Kennard


 

V Bauenu pracuje kolem 30 lidí, ale nejsou zde žádní šéfové. Guzmanová vydělává zhruba 4 000 až 4 500 pesos (6 500 až 7 300 Kč) měsíčně. Ceny jsou v Buenos Aires na stejné úrovni jako v Londýně, takže její plat není adekvátní.

 

„Je nižší než minimální mzda, protože se odvíjí od toho, co nám zbude po odečtení veškerých nákladů," vysvětluje. „Každé tři měsíce se koná shromáždění, kde posoudíme, zda můžeme k základní mzdě vyplatit přídavek, který se pohybuje kolem 3 000 pesos [4 800 Kč] a právě tato složka mzdy se mění v závislosti na tom, jak se hotelu vede.

 

„V současné době jsme ve špatné finanční situaci, proto všichni souhlasili, že podniku obětují část své mzdy. Většinou se vzdáme platu po dobu dvou dnů za měsíc, abychom mohli pokračovat v podnikání. Ale přesto jsem zde spokojená, nechtěla bych měnit zaměstnání."

 

Příklad pro celý svět?

Po patnáctiminutové jízdě po rušné dopravní tepně Avenida Corrientes dorazíme do Ale Ale, jedné z restaurací typu parrilla a současně další cooperativa. Hlavní kuchař, 42letý Sergio Cano, zde pracuje již třináctým rokem. Dříve to byla soukromá firma, nyní je spravována dělníky. Dobře si pamatuje na okamžik, kdy jim sdělili, že přišli o zaměstnání.

 

„Vedoucí jednoho dne přišli a oznámili nám, že restaurace je v bankrotu a dojde k jejímu zavření," vzpomíná. „Zorganizovali jsme schůzku všech zaměstnanců. Někteří z nás zde pracovali již několik desetiletí. Jeden z mých kolegů navrhl, abychom restauraci převzali my. Znal lidi z Hotelu Bauen a oni nám radili při okupaci restaurace."

Restaurace Ale Ale je vhodná pro rodiny s dětmi, nabízí argentinskou kuchyni od steaků z hovězí svíčkové po těstoviny a minutky (jednoduché, rychlé pokrmy). Děti pobíhají kolem stolů, kojenci jsou ve speciálních dětských zónách, kde jsou hračky a tapety se zvířátky.

 

Každé družstvo využívá rady a zkušenosti ostatních družstev, hlavně Bauenu, který vystupuje v roli rádce a poskytuje informace podnikům, jež chtějí přejít na model spravovaný zaměstnanci, který si vždy přizpůsobí vlastním potřebám. V případě Ale Ale je všech 33 socios (zakladatelů) majiteli družstva. Společníci a zaměstnanci přišli později.

„Nyní si vedeme dobře, restauraci se daří," uvádí Cano. „Je nás celkem 44, slavili jsme úspěchy i neúspěchy. Jednou nás vykázali, proto jsme museli pro restauraci najít nové místo. Majitel stávající budovy nás viděl ve zprávách a nabídl nám pronájem této budovy." Sem se přestěhovali v roce 2014.

„Nejdříve to bylo těžké, protože jsme vlastně ani nevěděli, co a jak máme dělat," vzpomíná Cano. Nyní si zaměstnanci platí sociální pojištění a mají určitý důchod. Předchozí majitelé odváděli sociální pojištění jen během dvou z celkem 12 let, co zde Cano pracuje. „Když teď někdo onemocní, nebo mi onemocní syn, nemusíme mít obavy," říká.

Pracují na dvě směny a všichni členové družstva mají stejně vysoké platy. Jako v případě Hotelu Bauen dostává každý člen družstva každý měsíc minimální částku a cokoli zbude, bude spravedlivě rozděleno mezi jednotlivé členy anebo odloženo na opravy či jiné nepředvídané problémy.

 

Buenos Aires není posledním článkem tohoto příběhu, ale úvodem. Podobný model existuje i v jiných městech, odChicaga po Ciudad Juárez aneboDillí. Ve Venezuele znárodnila vláda některé společnosti a založila družstva spravovaná dělníky, a obrátila se s žádostí o rady na argentinské hnutí.

 

Casado se usměje, když se ho zeptám, jaké to je jít příkladem celému světu. „Družstevnictví představuje krásný koncept," odpoví a zvedne obočí. „Když ho už ale máte, tak se musíte zeptat: jak dosáhnout toho, aby fungoval?"

 

Zdroj: http://www.theguardian.com/cities/2016/mar/10/occupy-buenos-aires-argentina-workers-cooperative-movement

Priemerne (0 Hlasy)


Novinky Novinky

utopia.sk

Právo na mesto a distribúcia priestoru

Myšlienka na právo na mesto je úzko spätá s francúzskym filozofom Henrym Lefebvreom. Jeho práca je reakciou na spoločenské vzťahy v liberálnom kapitalizme, ktoré tvarujú podobu dnešných miest. Lefebre vyzýva k radikálnej reštrukturalizácii spoločenských, politických a ekonomických vzťahov v meste a k prepracovaniu aktuálnej štruktúry liberálno-demokratického občianstva. Jeho koncept práva na mesto prepracováva rozhodovací proces v meste: preorientováva našu pozornosť od rozhodovania štátu smerom k produkcii mestského priestoru.

utopia.sk

Participatívny rozpočet pre Lisabon

Medzi európske mestá, ktoré hľadajú riešenie starých problémov ako aj rôznych novodobých komplikovaných fenoménov urbanistického, demografického a sociálneho rozvoja, už patrí aj hlavné mesto Portugalska Lisabon. Participatívny rozpočet sa ukazuje ako efektívne inovatívne riešenie najmä pre veľké mestá, ktoré bývajú (v niektorých súvislostiach paradoxne) veľmi často najväčšmi postihnuté hospodárskou krízou ako aj odcudzením jeho vlastných a novoprichádzajúcich obyvateľov.

utopia.sk

Ako hľadať spôsoby ochrany kultúrneho dedičstva

Medzi projekty v Latinskej Amerike, ktoré môžu poslúžiť ako dobrá inšpirácia aj pre Slovensko, určite patria prípady úspešnej rekonštrukcie historických objektov zdanlivo beznádejne odsúdených na zánik, a to nielen pre nedostatok financií, čo sa najčastejšie uvádza len ako vhodné a údajne neprekonateľné alibi, ale predovšetkým pre vytrvalý nezáujem obyvateľov, vedenia mesta či dediny alebo, ako je to často aj v prípade Slovenska – všeobecnej apatie, ktorá predpokladá, že daný stav je síce smutný, ale nedá sa zmeniť, lebo ľudia jednoducho nemajú žiadny vplyv.

utopia.sk

Participatívny rozpočet v Porto Alegre

Pri hľadaní spôsobov riešenia situácie sa o alternatívnom lokálnom  rozvoji začalo v Brazílii nanovo hovoriť až s vypuknutím krízy v 80.tych rokoch 20. storočia. Vzhľadom na sociálno-historický kontext a urbanistickú politiku príznačnú pre krajiny tretieho sveta, pri ktorej dochádza k čoraz hlbšiemu vylučovaniu celých skupín obyvateľstva a následne k ich právnej kriminalizácii neprekvapuje, že doposiaľ najznámejší medzinárodný model spravovania mesta sa začal práve v Latinskej Amerike.

utopia.sk

Participatívne rozpočty – nástroje participatívnej demokracie

Od definície k úsiliu

Participatívny rozpočet je proces priamej, dobrovoľnej a všeobecnej demokracie zabezpečujúcej ľuďom možnosť diskutovať o všetkom, čo sa týka verejného rozpočtu a politiky a zároveň prijímať relevantné rozhodnutia. Občan tak nielen že volí, ale je priamo vtiahnutý do procesu... Uribatam de Souza

utopia.sk

Realizovať utópie

V jednom rozhovore týkajúcom sa sčasti narastajúcemu významu Latinskej Ameriky v súčasnej geopolitike odpovedal slovinský filozof a psychoanalytik Slavoj Žižek, že ani tak nie je zaujímavé sledovať kroky, ktoré podstupujú krajiny takzvaného centra, ale tie postupy, ktoré uskutočňujú krajiny takzvanej periférie. Prirodzene, centrum a periféria majú vždy viaceré ťažiská.

utopia.sk

Veselý prístav Bratislava

Stop urbicíde – genocíde mesta!