Projekt má ambíciu koncentrovať informácie z rôznych zdrojov o občianskej participácii v stredoeurópsom regióne.

Súčasťou projektu je technologická a metodická podpora aktívnych občanov, komunít, samospráv a iných inštitúcií zavádzajúcich prvky občianskej a zamestnaneckej participácie.

Téme Participatívnych rozpočtov ako jednej z aplikácie občianskej participácie na úrovni samospráv sa venuje aj projekt Porto Alegre.

Novinky z komunít Novinky z komunít

Späť

Penzijní fondy = nižší důchody a vyšší rizika

Penzijní fondy = nižší důchody a vyšší rizika

Kde jsou kořeny systému soukromých penzijních fondů, tzv. chilského modelu?

Za vlády chilského diktátora Augusta Pinocheta chtěli »Chicago boys« - skupina mladých chilských ekonomů z chicagské univerzity, žáků Miltona Friedmana, vymodelovat tento systém jako vzor pro Jižní Ameriku.

Proč si je chilský diktátor vybral?

Mám dojem, že mu byla spíš vybrána. Chile mělo sloužit jako exemplář pravicových reforem dle washingtonského konsenzu a jejich úspěšnosti, aby odradilo levicové politiky.

Chile mělo pro reformu penzijního systému objektivní podmínky, začalo trpět negativním demografickým vývojem. Průběžný systém se dostával do nerovnováhy, bylo stále méně pracujících na jednoho důchodce, což vytvářelo ekonomický tlak. Tento implicitní dluh – dluh, který by nastal, kdyby se v dosavadním systému pokračovalo - dosahoval, když se začalo přecházet na nový, fondový model, sta procent hrubého domácího produktu (HDP).

Z jakého důvodu volili plně fondový systém?

Byla to snaha o čistě pravicové řešení. Bylo to ale rétorické, praxe byla jiná. Také se argumentovalo, že každý si odpovídá za svůj důchod. Snažili se ukázat, že v důchodovém zabezpečení apod. není stát potřeba. Byla zvolena časová čára, od níž zaměstnanci museli povinně přejít do nového systému. Živnostníci si mohli vybrat, zda do něho chtějí vstoupit.

Které jsou hlavní problémy přechodu?

Každá země se při přechodu na chilský model potýká se dvěma zásadními faktory. Jednak,  že stát - i přes proklamaci individuální zodpovědnosti lidí - musí přijmout určitou garanci: aby prostředky nezmizely a aby výnosová míra z fondů byla většinou kladná a dost vysoká. Existují propočty, že pro ekonomiky chilského, rozvojového typu by měly výnosy dosahovat minimálně 4 % ročně, aby měl systém vůbec smysl. To bez inflační doložky. Druhou zásadní pastí je, že je třeba dál plnit závazky průběžného systému. A ten »dojíždí« dlouho. Náklady přechodu plus závazky k průběžnému systému jsou nesmírné. V Chile se pohybují mezi třemi a čtyřmi procenty HDP, a to nejméně 30 let. To znamená, že zmíněný dluh implicitní, který byl skutečně demograficky v předchozím systému a znamenal, že může nastat, se stal dluhem explicitním, dluhem, který nastane.

Kumulovaná zátěž se stala Chile poměrně osudnou a ukázalo se, jak je fondový systém nevýhodný. Přestože byl chilský model považován za vzor, tak později Světová banka za vedení Josepha Stiglitze začala stanoviska revidovat.

Ekonomická krize Argentiny rovněž ukázala, že jednou z jejích příčin nebylo, že by Argentina dlouhodobě špatně hospodařila, ale právě to, že byla ponoukána Světovou bankou k přechodu na plně fondový systém. Tím si uvázala obrovské břemeno, které pak v kombinaci dalších faktorů nezvládla.

Jak je to s problémy samotného fondového systému?

Nevýhodou výhradně soukromofondového pilíře jsou velké administrativní náklady na správu a kontrolu. Chile patří k těm nejefektivnějším, přesto tam pohltí asi pětinu toho, co je do něho vloženo. V případě Argentiny to ale bylo 45 %!

Fondový penzijní trh má ovšem i některé charakteristiky, které de facto brání jeho čistě ekonomicky efektivnímu fungování. Je to jednak asymetrická informace. Klient ví vždy méně než fond a neumí správně zhodnotit investiční možnosti; neumí to ostatně ani makléři. Informační asymetrie vede k nevýhodné situaci klienta – nepříznivému výběru. Tehdy mají lidé tendenci investovat do velkých společností, i když jim mohou nabízet nižší výnos a méně kvalitní podmínky. Nepříznivý výběr přitom trvá dlouho, protože to lidé hned nerozpoznají. Takový trh nemá přirozeně efektivní podobu.

Další problém: Do čeho investovat? Míra výnosů by měla být kolem 4 %, v případě velké nasycené ekonomiky to teoreticky může být méně, ale vždy by to mělo být nad inflací. Fondy v ČR to zdaleka nesplňují a v současném krizovém prostředí je tzv. epizod, kdy výnosová míra je nízká, poměrně hodně. Myslet si dnes, že investují dobře, ať do čehokoli, je naivní, je to hazard. Kupř. George Soros se nyní zbavuje finančních instrumentů i zlata a kupuje půdu a vodu. V době pokračování nejhorší krize od velké hospodářské krize 30. let je představa velkých výnosů z finančního trhu »padlá na hlavu«.

Další vážný důvod ukazuje právě Chile, kde byla reforma zdůvodňována tím, že soukromé fondové spoření posílí individuální odpovědnost. To je nesmysl. Nelze mít totiž individuální zodpovědnost za to, co jistě nastane – stáří. Pokud se ho dotyčný dožije. Dále nelze mít individuální zodpovědnost v situaci, kdy investuje fond a klient do toho nevidí, nerozumí tomu – viz informační asymetrie. A nelze mít individuální zodpovědnost za situace, kdy stát částečně bere na sebe zodpovědnost, aby výnosová míra byla kladná, nebo reguluje fondy, do čeho mohou investovat. Proklamace individuální zodpovědnosti je hezkou politickou zástěrkou, ale činí vás zodpovědným za něco, na co nemáte vliv. To je typická argumentace pravice.

Nejpodstatnější pro důchodce je ovšem výše penze...

Chilský penzijní model měl vést k vyššímu náhradovému poměru, tj. poměru průměrného důchodu a průměrné mzdy. Nicméně se tam pohybuje okolo 36 %. To je ještě níž než nejméně výnosné průběžné systémy, které vykazují 40 nebo 41 %. Fondový systém se tedy ukázal jako naprosto neefektivní.

K dalším negativům náleží fakt, že chilské penzijní fondy disponují sumou na úrovni poloviny HDP země – není ale zdravé, aby v jednom segmentu trhu byl tak velký díl HDP. Ještě dodám, že v Chile jsou penzijní fondy z 90 % zahraniční.

U nás se nejvíce argumentuje demografickými nůžkami.

To je nejzávažnější faktor. Průběžný systém je velice odolný vůči různým ekonomickým výkyvům. Není sice odolný vůči závažnému demografickému problému, avšak proti němu není žádným způsobem odolný ani fondový systém. Představa, že fondový systém vyřeší demografický problém, je jedna z největších lží.

Demografický problém vyřeší to, že se bude rodit více dětí, nebo že rozdíl vykompenzují migranti. Nebo se musí vzít v úvahu budoucí produktivita práce, což se ve většině analýz ignoruje, nebo se musí představit úplně nový systém prací, jiný systém pracovního trhu.

Bez pracovní síly v produktivním věku žádný penzijní systém nebude fungovat. Občan může mít naspořeno cokoli, ale nebude-li nikdo, kdo požadované zboží vyrobí či vykoná požadovanou službu, tak je to na nic...

Můžeme si sice představit vysokou robotizaci, ale stejně narážíme na vážný problém. Lidé si většinou neuvědomují, co to jsou peníze v horizontu 30, 40 let. Co bude za 30, 40 let? Dnes analytici říkají každý týden něco jiného už i jen o nejbližším vývoji.

Zejména však platí, že peníze, finanční aktiva, nejsou bohatstvím samy o sobě. To je základní omyl. Bohatství je v tom, co společnost v daném časovém horizontu za dané peníze dokáže vyprodukovat. Miliony či miliardy nehrají velkou roli, nýbrž produktivní síla ekonomiky. Musí v ní být někdo, kdo hodnoty reprodukuje. Japonsko chce spoléhat na roboty a ty tam dnes už tvoří část sociálních pracovníků. Přesto ale zjišťují, že je preferována lidská péče; roboti nemají empatii.

Vraťme se k Chile. Dvě skupiny pracovníků si nemohly vybrat, zda vstoupí do fondového systému – vojáci a policisté.

To se nelze divit. Pro diktátorský režim Augusta Pinocheta to byly pilíře moci. Nebyl hloupý, aby riskoval.

Našel chilský model uplatnění v zahraničí?

Chile bylo dlouho vydáváno za vzor. Tlak Světové banky byl velký, někdy podmiňovala své půjčky a rady právě tím, že se země zavázala přejít, aspoň zčásti, na fondový systém. Zlom přišel na přelomu století. Nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz vydal antizprávu o penzijních reformách, dnes již slavný dokument. Nedávno fondy znárodnili v Argentině a Maďarsku. Vracejí se tam tedy zpět.

V Latinské Americe a jinde je mnoho zemí, kde je státní penzijní systém slabý, nejsou tam ale vysoké počty starobinců, je tam totiž morální povinností o staré rodiče pečovat. Mezigenerační soudržnost je tam daleko pevnější než u nás. V Japonsku např. existuje systém, kdy se lidé, které život roznesl po zemi, dohodnou a jeden se ve svém místě bydliště stará o babičku druhého a naopak.

Projevily se v chilské ekonomice investice penzijních fondů?

Nemám informace, že by jejich investice zvýšily výrobu. Penzijní fondy totiž málo investují do reálné ekonomiky, daleko více do finančních nástrojů. Jsou velmi zapojeny do financování státních dluhů. Pak ovšem postrádá vládní politika logiku, když prosazuje fondový systém a současně tlačí na snižování veřejných dluhů a omezuje veřejnou ekonomiku.

Co možnost zaměstnaneckých penzijních fondů?

Zaměstnanecké penzijní fondy – to je jiná věc než soukromé. Bylo jim ovšem vytýkáno, že nadměrně připoutávají zaměstnance k jedné firmě. Rozšířeny byly zvláště ve Velké Británii. Pak ale nastoupily soukromé fondy s velkou reklamou a došlo k již zmíněnému nepříznivému výběru, kdy si je lidé vybírali, přestože znamenají vyšší riziko a nižší výnosy.

Kdo na fondovém systému vydělá?

Majitelé penzijních fondů. Efekt není jistý ani u velkých střádalů. V dlouhém časovém horizontu je sázka na plné zajištění důchodu přes soukromé fondy šílenstvím. A nižší spoření - než zhruba 5000 Kč měsíčně - dostatečnou penzi nezajistí a může sloužit jen jako připojištění.

Jakou pozici a roli má stát?

Na vzniklém stavu má podíl fakt, že ekonomové, politici a úředníci dělají »kolečko« mezi státními posty a finančními institucemi jako např. Goldman Sachs. Snaží se proto zavděčit minulému či budoucímu zaměstnavateli. Paradoxní je přitom situace státu, který má garantovat určitou výnosovost a eliminovat rizika, ale podíl na ziscích fondů nemá žádný.

Stát by měl dále rozvíjet především průběžný systém a upravovat podle ekonomického a demografického vývoje jeho parametry. Česká republika je však informačně, mediálně uzavřena. Vymýšlí to, co jinde již vymysleli a vyzkoušeli. České politice totiž chybí mezinárodni dimenze.

Karel RŮŽIČKA

18. 10. 2011Karel RŮŽIČKA

Priemerne (0 Hlasy)


Novinky Novinky

utopia.sk

Právo na mesto a distribúcia priestoru

Myšlienka na právo na mesto je úzko spätá s francúzskym filozofom Henrym Lefebvreom. Jeho práca je reakciou na spoločenské vzťahy v liberálnom kapitalizme, ktoré tvarujú podobu dnešných miest. Lefebre vyzýva k radikálnej reštrukturalizácii spoločenských, politických a ekonomických vzťahov v meste a k prepracovaniu aktuálnej štruktúry liberálno-demokratického občianstva. Jeho koncept práva na mesto prepracováva rozhodovací proces v meste: preorientováva našu pozornosť od rozhodovania štátu smerom k produkcii mestského priestoru.

utopia.sk

Participatívny rozpočet pre Lisabon

Medzi európske mestá, ktoré hľadajú riešenie starých problémov ako aj rôznych novodobých komplikovaných fenoménov urbanistického, demografického a sociálneho rozvoja, už patrí aj hlavné mesto Portugalska Lisabon. Participatívny rozpočet sa ukazuje ako efektívne inovatívne riešenie najmä pre veľké mestá, ktoré bývajú (v niektorých súvislostiach paradoxne) veľmi často najväčšmi postihnuté hospodárskou krízou ako aj odcudzením jeho vlastných a novoprichádzajúcich obyvateľov.

utopia.sk

Ako hľadať spôsoby ochrany kultúrneho dedičstva

Medzi projekty v Latinskej Amerike, ktoré môžu poslúžiť ako dobrá inšpirácia aj pre Slovensko, určite patria prípady úspešnej rekonštrukcie historických objektov zdanlivo beznádejne odsúdených na zánik, a to nielen pre nedostatok financií, čo sa najčastejšie uvádza len ako vhodné a údajne neprekonateľné alibi, ale predovšetkým pre vytrvalý nezáujem obyvateľov, vedenia mesta či dediny alebo, ako je to často aj v prípade Slovenska – všeobecnej apatie, ktorá predpokladá, že daný stav je síce smutný, ale nedá sa zmeniť, lebo ľudia jednoducho nemajú žiadny vplyv.

utopia.sk

Participatívny rozpočet v Porto Alegre

Pri hľadaní spôsobov riešenia situácie sa o alternatívnom lokálnom  rozvoji začalo v Brazílii nanovo hovoriť až s vypuknutím krízy v 80.tych rokoch 20. storočia. Vzhľadom na sociálno-historický kontext a urbanistickú politiku príznačnú pre krajiny tretieho sveta, pri ktorej dochádza k čoraz hlbšiemu vylučovaniu celých skupín obyvateľstva a následne k ich právnej kriminalizácii neprekvapuje, že doposiaľ najznámejší medzinárodný model spravovania mesta sa začal práve v Latinskej Amerike.

utopia.sk

Participatívne rozpočty – nástroje participatívnej demokracie

Od definície k úsiliu

Participatívny rozpočet je proces priamej, dobrovoľnej a všeobecnej demokracie zabezpečujúcej ľuďom možnosť diskutovať o všetkom, čo sa týka verejného rozpočtu a politiky a zároveň prijímať relevantné rozhodnutia. Občan tak nielen že volí, ale je priamo vtiahnutý do procesu... Uribatam de Souza

utopia.sk

Realizovať utópie

V jednom rozhovore týkajúcom sa sčasti narastajúcemu významu Latinskej Ameriky v súčasnej geopolitike odpovedal slovinský filozof a psychoanalytik Slavoj Žižek, že ani tak nie je zaujímavé sledovať kroky, ktoré podstupujú krajiny takzvaného centra, ale tie postupy, ktoré uskutočňujú krajiny takzvanej periférie. Prirodzene, centrum a periféria majú vždy viaceré ťažiská.

utopia.sk

Veselý prístav Bratislava

Stop urbicíde – genocíde mesta!